Kůča se zúčastnil jubilejního ročníku legendárního Drásala na nejdelší distanci a opět předvedl fenomenální výkon. O jeho pocitech před a během závodu si můžete přečíst níže.
Před závodem jsem neměl náladu na vstávání ve 4 a v 5 stát na startu. Už se asi projevila náročná první půlka sezóny. „Ale OBR Drásal je výzva (letos 202 km / 6 000 m), je to srdcovka, je to bolest a překonávání svých hranic, tohle přece nemůžeš zabalit dopředu.“
První komplikace nastala už večer při vyzvedávání startovního čísla – nějaká (nenacházím slušné slovo) mi vyzvedla moje číslo 4009. Naštěstí pořadatelé zareagovali parádně a hned mi vystavili nové, i když ne tak hezké.
Ráno vstávám před budíkem, Martin Fikar ještě chrní. V 4:45 vyrážíme na start: rozjíždět se není potřeba. Na startu do první lajny mezi známé tváře: Tomáš Janda, legenda mezi ultra Tomáš Kozák, Bubla, Šibl a legenda Drásala Jan Jobánek. Start probíhá v poklidu, v prvním kopci se tvoří skupinky, tak se řadím k Tomášům. Cca v půlce se s Tomášem Kozákem osamostatňujeme. Jedeme spolu do 160. km, kde mi nekompromisně nastupuje na výkon do kopce. Pokud chci dokončit, nemůžu ho zkoušet uviset. Jedu si svoje, ale mám dost. Ve sjezdu na 180. km přehlédnu nějakou hranku a procvaknu zadní plášť. Dírka jen u ráfku a chvíli ji nemůžu najít, vyplácám bombičku jen na hledání, vrážím knot a dofukuju druhou. No k nasrání 😡. Na občerstvovačce doladím pumpou. Do cíle tlačím, co mi poslední síly, teda spíš hlava, dovolí. Mám dost, ale s výsledkem jsem spokojený (škoda neuvisenýho Toma). Celkově za 6, v kategorii za 🥉, na bedně s legendami.
Nakonec z toho byla povedená sobota v Holešově. Díky patří Ondrovi Fojtíkovi a jeho týmu pořadatelů.