Podnětem pro tento článek byly reakce od mých (rozuměj Třískynových 🤣) kolegů z týmu MONDRAKER (viď, Milane, 😀). Je tedy volným pokračováním článku o makrobiotice. Zamyslel jsem se nad tím a skutečně, kázal bych vodu a pil víno. Některé závody a tréninky ve skupině jsou tak náročné, že se dostaví v průběhu nebo i po něm nevýslovné chutě na sladké a jiné smažené či nezdravé dobroty. Člověk je tak vyřízený, že nepohrdne touto přirozenou odměnou v zachování sebe sama. Když je nejhůře, tak závodník do sebe vpere cokoliv, co ho postaví na nohy (gel, colu, sušenku, čokoládu).
Každý rok náš tým ukončuje sezónu v „Rychlebech“. Váže se k tomu jeden příběh, který potvrzuje, že v případě nedostatku cukru a vyčerpání je dobré sáhnout téměř po čemkoliv, jelikož náš metabolismus jede na plné obrátky a okamžitě to spálí a využije.
Domluvili jsme se na sobotním „výletě“. Cíl cesty horní nádrž Dlouhých strání v nadmořské výšce 1 353 m n. m. Dali jsme dohromady vyrovnanou skupinu pěti borců a vyrazili. Tempo bylo z počátku únosné, ale s přibývajícím převýšením rostla únava a neadekvátně se zvyšovalo tempo, nebo to byl možná jen subjektivní klam. Po dosažení cíle jsem věděl, že není zrovna den D. Na zpáteční cestě jsme zastavili v nejmenované restauraci a já snědl neřízeně vše, co bylo na stole. Hantýrkou jsem dostal prostě „hlaďák“. Zbývalo nám do cíle cca 30 km a doplnění rychlé energie rozhodlo o tom, že nebudu muset jet autobusem nebo tažen kolegy na gumě.
