Cyklokrosová sezóna je za náma. Svěťáky odjeté, známe mistra republiky, mista světa. Celou zimu jsem nabíral teoretické zkušenosti, takže je čas na trochu praxe.
Není to úplně impulzivní rozhodnutí. Gravel kolo (moje úplně první – dosud jsem nad tímto odvětvím cyklistiky ohrnoval nos) přišlo v prosinci. Cyklokrosoví puritáni se teď určitě křižují, gravel na cyklokros? Ano, na rámu nemám samolepku s UCI certifikací a pláště jsou o celých 7 mm širší, než povolují chlapci (a dámy) z Aigle. Naštěstí jsou pořadatelé z Jaroměře rozumní a takovými detaily si nezatěžují hlavu.
V sobotu dopoledne padlo rozhodnutí, že na závod jedu. Tři dny před akcí sice v podstatě v kuse pršelo, ale na dnešek hlásí sluníčko a 13 stupňů, což je na první polovinu února opravdu luxusní počasí. Věřím, že trať alespoň trošku vyschne, protože moje necyklokrosové pláště mají jenom drobný vzorek na sucho. Po příjezdu na místo mi ale došlo, jak jsem byl bláhový. Hasičské hřiště v Choustníkově Hradišti má totiž tvar bazénu. A po deštích minulých dní je pěkně naplněný.
Tak se jdeme rozjet. Trať je pěkně na sluníčku, takže po prvním testovacím kole odhazuju návleky na nohy, dlouhý dres i termotriko. Pojede se krátký–krátký. Taky vypouštím vzduch z kol a doufám, že alespoň to přispěje ke zvýšení trakce, která zoufale chybí. Na místo přijíždí i Kůča, který se se mnou podělí o svou zkušenost z novoročního závodu na stejném místě. Prej se mu kolo zacpalo bahnem tak, že ani otočit nešlo. Samé dobré zprávy 😀.
Takže se jedeme řadit na start. Klika, mám místo v první lajně. Asi 200 metrů asfaltové rovinky a pak do terénu. Jak to na cyklokrose bývá, levá, pravá, levá. Předjíždět se moc nedá. No, daří se mi alespoň udržet soupeře před sebou. Jedu na čtvrtém místě. Mírné stoupání, podaří se mi předjet a jsem virtuálně na bedně. Podjíždíme most a sjezd do bazénu. Bahno ještě relativně drží, takže se v něm dá jet. Následuje traverz, který nedrží, takže z kola a běžet.
Podezřele rychle mi dochází síly. Zkouším zaostřit displej Garmina, ale moc mi to nejde. Konečně zaostřím tepy a vidím, že je to moc. Tak ještě zkontroluju čas a vidím, že mám za sebou krásných 7 minut závodu. Je vypsán na 40 minut + jedno kolo. Tak tohle nepůjde. Tudíž zvolňuju. Předbíhá mě Kůča a bedna se vzdaluje na jeho zádech.
Pro neznalého je až neuvřitelné, jak moc je trať v průběhu závodu devastována. Tím, že byla trať zkrácena, se jede asi 10 kol a bahno se stále prohlubuje. Ubývá míst, která jdou na mých hladkých pláštích projet, takže už běhám téměř polovinu okruhu. V posledním okruhu mám už kolo tak zarvaný směsí bláta a trávy, že mi řetěz nechce držet na převodníku. Takže si závod dobíhám. Kůča už byl dávno v cíli, dal mi víc jak půl rundy. Bohužel ani jemu to na bednu nedalo.
Za foto děkujeme Renče Jírové, více zde. Odkaz na celkové výsledky.