Začátek jara Kůča neprolelkoval a před zahájením bajkové sezóny utužoval formu na domácí půdě.
Letos se u nás v Podkrkonoší objevil nový závod inspirovaný belgickými klasikami: Novopacko Classic pořádaný Martinem Kubištou.
23. 3. jsem stál na startu společně s dalšími 14 oběťmi. Předpověď počasí taková aprílová, vyráželo se za sluníčka cca v 15 stupních. Prvních 23 km pohodový přesun pod první šotolinovohliněný úsek. Povinná čurpauza a jde se na to. Začátek po rozbitém asfaltu už v ostrém tempu, kolo poskakuje a vy se snažíte zůstat ve skupině. Nájezd na hliněnou část je zároveň začátkem prvního stoupání.
Jedou se bomby, odpadám, na vršku se snažím ve sjezdu do Vidonic dotáhnout zpátky, nejde to. V dalším brdku ke Staňkovu sbírám první odpadlíky ostrého tempa. Sjezd k Pecce a výjezd k borovnickému větrnému mlýnu je už ve skupince odpadlíků. Počasí se začíná zhoršovat, západní vítr je krutý a teplota jde taky dolů. Pokračujeme směrem na Karlov, Bělou. Asfalt střídá šotolina, kopce nahoru a dolů. Prostě vše, jak má být. Stoupání nad Lomnici nad Popelkou kolem letiště je na morálku: protivítr s deštěm tomu moc nepomáhá. Dojíždíme dalšího samotáře, už jsou před námi jen tři. Promotáme se Lomnicí na Košov, pak sjezd po mokré silnici nevalné kvality (jedno ustřelení zadního kola mi moc jistoty nepřidává). Pak na Kyje a vydrápat se pod Tábor (Chlum). Pod horizontem nastupuje omladina a odjíždí. Zůstávám s Martinem Frýzlem. Sjíždíme zpět k Lomnici a dál na Syřenov k cíli na značku Nová Paka. Po cestě ještě dojíždíme Honzu Skrbka s defektem zadního kola, ale stále šlape. Do kopce dokonce rychleji než já, naštěstí z kopce mu odjíždím. Do cíle dorazíme s Martinem společně na 4.–5. místě. Poctivá trať hodná zopakování.
30. 3. se v Hořicích jede již 12. ročník Tour de Kolonožka, pořádané Tondánem Kalojírosem alias Velkým TEGem (Tondáno El Grande) a jeho rodinou. Pokud mě paměť neklame, tak bych měl mít odjeté všechny ročníky, jeden jsem nedojel pro technické problémy. Letos přálo až nezvykle krásné počasí. Proto se na startu sešla konkurence 41 závoďáků, včetně několika předchozích vítězů. Start je tradičně na vrchu Gothard. Odtud se jede pohodovým tempem přes první pavé úsek v Hořiněvsi do Předměřic, kde se po přejetí hlavní silnice dělá tradiční a hromadná čurací pauza. Z Předměřic už se začíná jet ostřeji. Za Lochenicemi se vjíždí na druhý pavé úsek (polní cesta).
Teď začíná závod: ostrý nástup na doraz, pole se trhá na kusy. Tvoří se první skupina, za kterou vlaju. Následuje další úsek po velkých kostkách jak na Arenbergu ve Smiřicích. Tady už to neuvisím. Tvoříme druhou skupinu, zkoušíme tlačit a neztrácet kontakt na první. V Jaroměři bohužel chytáme šraňky a je po stíhačce. Míříme k Josefovu, kde se konají nějaké slavnosti, tak je průjezd skoro nemožný. Proplétání mezi lidmi a auty se neobejde bez nepříjemných poznámek, ale pro všechny je to stejné. Za Josefovem se nikomu nechce jet, tak to zkouším vyprovokovat, jedu na špic a tahám. Za chvíli jedu sám, tak udržuju tempo a čekám, co se bude dít. Až pod Kuksem ke mně přiváží Tomáš Kalojíros (T800) trojici závoďáků ochotných jet. Do kopce Tom odjíždí podívat se na první skupinu. U Kuksu dělám navigační chybu a najíždíme cca kilák navíc. Stojí nás to čas a hlavně propad za další skupinu. Každý zvlášť se snažíme dostat zpátky ke skupině. Mně se to povede až pod výjezdem k Braunovu Betlému. Míjím skupinu a pokračuju dál. Na kopci jsme ve třech, ve sjezdu sbíráme dalšího (Dan Michl – letos v novém týmu). Ve třech spolupracujeme, Dan se buď snaží odjet, nebo je na konci skupiny ☹️. Je jasný , že rozhodne výjezd k Hořicím nebo až cílový kopec na Gothard. K Hořicím chytám malou díru, tak nastupuji ve sjezdu k Daliborce, předjíždím kluky, ti hned reagují. Do kopce už nemám sílu. Jedu si svoje. Poslední metry vidím, že Láďa Blažek tuhne, tak se ještě koušu a dávám ho. Dojíždím za Danem na 8. místě. Nejrychlejší ročník, co se zatím jel, včetně mého času. Peklo východních Čech je za mnou. Příští rok opět na startu.
Děkujeme fotografům, více zde.