Vrcholy závěru sezóny ze sedla Tomáše Kučery.
Září, to už je takový očekávaný konec sezóny. Dáte si ještě několik závodů a je konečně klid. Ani já to neměl jinak v plánu. I prázdninová příprava směřovala k dvojboji uprostřed měsíce.
Rally Sudety, ikonický závod Tomáše Čady v okolí Teplic nad Metují. Naposledy jsem tady byl v roce 2020 a jel jsem 60 km jen jako zábavu na cyklokrosce. Letos jsem měl přeci jenom víc natrénováno, tak jsem si i věřil (nebudu se přetvařovat, no na „bednu“). Ve startovce to vypadalo na dva hlavní soupeře: loňský vítěz Petr Kordík a letošní vicemistr ČR XCM Petr Sulzbacher. Malinko mi kazily přípravu hasičské závody v Plzni, ze kterých jsem se vrátil v pátek večer. Takže příjezd na závod jsem naplánoval až na ráno. Odjez v 5:30 , stavit se v Hradci pro Třískyna a na sedmou v Teplicích. Vstávat se mi nechtělo, ale když jsem si uvědomil, že na Obrovi jsem v 5:00 už startoval, tak to vlastně není tak hrozný. Ráno bylo trochu chladněji, ale počasí slibovalo na Sudety až nezvykle krásný den. Tak na start kk (krátký–krátký). Při rozjíždění jsem potkal bajkovou legendu Ondru Fojtíka. „No nepotěšil mě chlapec svou přítomností“. Takže bylo vcelku jasné, že letos bude boj pouze o druhé místo.
Start z prvního koridoru, před sebou oba hlavní konkurenty (o kterých jsem věděl a Fóju jsem nepočítal). První kopec na Bišík celkem v pohodě v tempu. V půlce se oddělila zaváděcí motorka a s ní první skupina chrtů. Za vrškem se udělala celkem velká druhá skupina. Jelo se mi dobře, tak jsem občas i na špici vylezl, což mě stálo školáckou chybu v podobě přejeté odbočky, tudíž jsem se zařadil na konec skupiny. Ale co čert nechtěl, Korďas v tu chvíli se Štěpánem Trmatou a v závěsu s Pítrsem začali trhat skupinu. To bylo „velký špatný“. Jestli mi ujedou, bude po všem. Nastala stíhačka skrze skupinu, ne vždy ideální stopou. Korďas mi to ulehčil, protože měl defekt. V dalších kopcích jsem postupně dojel i Pítrse. Vypadalo, že kopce mu úplně nechutnají, ale co jsem najel na něj do kopce, on sjel ve sjezdu (je tam doma a je v tom sakra dobrej). V technickém výjezdu mi halekal do zad, že má defekt, ale pořád šlapal dál. Postupně jsem udělal dvojici s Martinem Rytířem. Moc se mi nechtělo tahat, tak jsem většinou jel špic. I přesto se nám dařilo sjíždět další závodníky. Ale závod to je dlouhý, tak nás na 100. km dojela dvojice Válek–Vlášek plus jeden dojetej Red Frog. V pěti jsme to valili směr cíl. Při výjezdu na Bišík je jediný technický přejezd kamene u hřbitova (nebo co to tam je) a já tam lehnul a rozdělil skupinu. Vlašan se skřípěním zubů dokázal ještě dojet dopředu, já už ne. Do cíle dorazím spokojeně na 21. místě celkově (mohlo to být do 20., kdybych nebyl tele) a 2. v kategorii.
Mám jen výtku k vyhlášení: Proč tak pozdě? S tím pak souvisí i neochota soupeřů počkat na vyhlašování. Stát na stupních vítězů sám je dost nepříjemné ☹.
Harrachov, závod který patří k tomu nejtěžšímu u nás. Poslední závod ČP.
Při plánování mě zklamala moje matematika (trochu za to může i nepřehlednost výsledků Prima CUPu). Po Karlových Varech jsem byl přesvědčen, že musím do Harrachova se alespoň zúčastnit, abych obhájil vítězství v ČP XCM. V týdnu před závodem jsem zjistil, že jet nemusím ( k tomu jen podotknu, že mě mrzí upadají konkurence a neochota závodníků objet více závodů). Ale počasí mělo být krásné a v Krkonoších je hezky, tak proč si to neobjet. Příjezd den dopředu, večeře už v Harrachově klasický – kynuté knedlíky, co víc si přát. Ráno na startu zima, ale oteplení mělo být docela rychlé a po startu jsou kopce, kde bude horko až dost. Při výjezdu ke skokanským můstkům zjišťuju, že loňský výkon tam není a hlava mě nechce pustit se ždímat. Tak se držím svého tempa a na ostatní neberu ohled. Postupně dojíždím Petra Kubelku, se kterým se nakonec kolem sebe motáme celý závod. Blížím se i k Tomáši Sládkovi. Valíme spolu na Špindlerovku a pak dolů do Polska. 80 km/h po rozbitém asfaltu je slušná magořina. Při sjezdu k občerstvovačce před traily lehce padám na kořenech. Rychle dojíždím za klukama se najíst a vzhůru do trailů. „Ale doprd…, nemám garmin“, tak návrat na místo pádu. No, 5 minut v háji, 100% kluci pryč. No nejde mi zase o tolik, tak si to zkusím užít a uvidím. Docela mě to baví a postupně se mi na 30 km polských trailů daří dojíždět soupeře včetně Kubelače (Slaďoš už je v trapu). Jen taková technická: to, co předvádí Kubeláč na hardtailu je šílený – já to znám, ale když v těch nejtěžších částech potkáte polské enduristy, jak se tam trápí, a kolem nich prolétne Kubelka na HT, tak se jen pousmějete nad jejich výrazama v obličeji. Při nájezdu pod poslední kopec vím, že tohle bude bolet, ale horší pro mě jsou pak poslední kilometry za kopcem, kdy už to je jen „z kopce“, jak rád říká Véna Hornych na poslední občerstvovačce.
Do kopce dojíždím s Kubelačem mladšího závodníka, který ma podporu na trati od maminky. Postupně odpářeme Petra. Mladýho naťukávám, že by jsme mohli za vrcholem jet spolu, ať se tam tak netrapím. Projíždíme kolem rozhledny a teď už jen dolů po cestě. Je pro mě důležitý si trochu povolit a srovnat se před poslední technikou a nepříjemnýma brdkama. 95. km, ztráta koncentrace (vždyť jedu po cestě), rána do pravého pedálu a už se válím v prachu. Snažím se posbírat, ale bolí mě celá levá strana. Když konečně rozdýhám první šok, sahám si na bolavé rameno a na klíční kost. Když nahmatám zlomeninu (kosti vedle sebe), vím, že je zle. Přijíždí Kubeláč a pomáhá mi se posbírat. Vyráží pro pomoc, protože s polskými turisty se nedaří dohodnout. V domnění, že občerstvovačka není daleko se rozhodnu na ni dojít. Strkám ruku do do dresu a snažím se ji přes bolest nacpat za kšandy od kraťasů. Zapomněl jsem, že to není úplně po cestě. Přes kameny mi to moc nejde. V jednom místě mi pomáhá přenést kolo asi německý závodník. Po cca 3 km dorazím na občerstvovačku, kde na mě už čeká Véna, a odváží mě do cíle k záchrance, kde už se o mě postarají. Něco do žíly, abych přežil dlouhou cestu do nemocnice v Jilemnici. V sanitce jedem nakonec dva, vypadá to, že Tonda Hodr se rozbil ve stejném místě jako já, jen si nic nezlomil. Ve středu jsem měl operaci a pak jsem trpěl doma s kusem železa v těle.
Tak příští sezóna snad bude méně bolestivá.
Za foto děkujeme Miloši Kleinerovi a FB Prima CUPu.