Krása dlouhých maratonů pohledem Kůči.
Dlouhé maratony nejsou pro každého, ale já mám pro ně tak nějak slabost. Je to výzva, je to zážitek, je to i bolest, odhodlání a obrovská euforie.
OBR Drásal: 173 km / 5 000 m nastoupaných
Pro mě je tenhle závod už srdcová záležitost. Letos začala teoretická příprava již o něco dříve, když jsem se snažil podělit o zkušenosti s kolegou z týmu Ondrou Sobkem, který se rozhodl si ho letos taky zkusit. Předstartovní příprava probíhá již večer před startem, protože se vyráží už v 5:30, a já se snažím spát co nejdéle. Budík na 4:10 zaklapávám před zvoněním. Standardně, noc před závodem se mi nespí dobře. Snídaně a poslední kontrola zásob a kola. V 5:10 se vydávám na start. Po kilometru zjišťuji, že nemám láhev s pitím. Otočka a první intenzita zpátky. To to pěkně začíná. Naštěstí jsem vše stihnul včas.
Start v pohodě, jede se v poklidu pod první kopec. Tam se hlídám, abych to nepřepálil. Usazuju se ve skupině, která jede dle mých představ. Dolů to díky fullu pouštím a odjíždím ze skupiny, ale nechci tahat, tak jedu v pohodě a nechám se dojet. V těžkém stoupání, kde se chvíli i tlačí, lehce přidávám a opět odjíždím ze skupiny. Od teď jedu sám. Pocitově je to dobrý. Po asfaltu tlačím na pilu a dojíždím účastníky z trasy „A“. Něco mi ale nesedlo a přicházejí křeče do stehen na 90. km – to snad né a pod kopcem – dávám lehký převod a doufám v zázrak. Je to dobrý, nohy jedou a křeče odeznívají a už se neobjeví.
Při druhém průjezdu Trojákem po odbočení k cíli jsem něco trefil a mám defekt zadního kola. Lehce dofukuju a hledám díru, po chvilce jsem ji našel u ráfku. Dávám knot a dofukuju zbytkem bombičky. Je to podhuštěný, ale dá se s opatrností jet. Během opravy mě předjeli 4 Obři. Bohužel teď musím projet bikeparkem, než se dostanu na občerstvovačku a dofouknu.
Jsem rozhodnutý se nevzdat a ještě zkusit zabojovat. Daří se. Dojíždím Honzu Fojtíka na gravelu (je to blázen). Jedeme společně až k posledním dlouhému sjezdu, kde zkouším přitlačit. Daří se, ale po asfaltu k Holešovu mě Foja dojíždí a usmívá se na mě: nechápu, jak mu to jede. Z posledních sil ho hákuju. Jedu za ním až do zámeckého parku. Ve svém oblíbeném místě nastupuji a jdu do spurtu. Honza naštěstí nereaguje, a tak dojíždím na 6. místě celkově a 3. v kategorii. 3 Obry jsem po defektu dojel, 4. už byl nad moje síly, škoda, byl v mé kategorii.
Nakonec největší krize přišla po dojetí do cíle. Na ubytování jsem se sotva doplazil. Asi jsem si docela hrábnul na dno.
Tak zase příští rok.
Když si chcete na horském kole hrábnout opravdu na dno a zkusit, co vydržíte, je tu jasná volba: SALZKAMMERGUT Trophy a „A“ trasa – 211 km a přes 7 000 výškových metrů.
Vloni na Malevilu jsme s kamarádem Martinem Fikarem vyhráli startovné na Salzku. Tudíž letos jasná volba. Pro Martina premiéra, pro mě návrat po delší době, kdy jsem závod nedokončil z důvodu totálního promrznutí.
Odjezd v pátek je nutností, protože start v 5:00 nedává na výběr. V pátek rozjetí kolem Hallstattského jezera. Podívat se na lanovku na Salzberg jsme už nestihli. Od dalších závodníků jsem se dozvěděl, že prvních 50 km je úplně jiných než v předchozích letech. Což mi moc nepomáhá v plánování tempa.
Budíček ve 4:00, snídaně a 4:40 vyrážíme na start. Je ještě tma. Vystartovalo se docela rychle a hned do prvního kopce. Snažím se držet naplánovaného výkonu, ale moc mi to nejde. Pokud chci zůstat ve skupině, musím jet rychleji. Ve sjezdech si vždy dělám malý náskok, a tak si můžu trochu odpočinout. Měl jsem plán, že se nikam nepoženu a hlavně nepolezu na čelo skupiny, ale do kopce se mi jede dobře, tak tahám a trhám skupinu na kousky. Přichází několik technických sjezdů, kde všem odjíždím. Nechci už čekat, proto zkouším jet sám. Dojíždí mě jeden soupeř, tak se ho chytám a jedeme spolu až k jezeru. Dojeli jsme další dva z „A“. Potřebuju si odpočinout, ale bohužel se nastupuje, a to nedávám. Vystupuju si, mám první krizi. Na poslední občerstvovačce před největším stoupáním na Salzberg se snažím pořádně najíst. Teď to bude bolet. Serpentiny vyjíždím relativně v pohodě, zkouším tedy nejprudší stoupání vyjet (cca 31%, ještě se mi to nikdy nepovedlo). Ani letos jsem to nedal. Prostě se ten asfalt postaví takovým způsobem, že už to nedám. Procházka, kdy máte čelo opřené o řidítka a tretry vám kloužou po asfaltu. Na vršku téhle části je atmosféra jak na Tour de France – randál na špunty do uší. Nasedám na kolo a pokračuju ve stoupání.
Další krize přichází nečekaně na vrcholu a já nejsem schopen jet sjezd nějak rozumně. Je mi slabo a mám problém se soustředit. Na další občerstvovačce se snažím dojíst, je to lepší a do kopce se mi jede obstojně, i když mě předjíždějí další soupeři. Před posledním kopcem mě na občerstvovačce dojíždí další soupeř, zahazuju jídlo a makám za ním. Podaří se mi ho dojet. Teď už jedem ve dvou a jeden z „B“ trasy, který nám po rovině tahá. Po silnici do cíle letíme na doraz. Na 100 metrech před cílem jdu do spurtu, ale již ho nedokážu předjet. Sprint po 200 km už je na morál. Za cílem vzájemná gratulace a jdu si sednout na krajnici, mám toho dost. 34. místo celkově a 5. v kategorii. Přes nezvládnutou poslední třetinu jsem s výsledkem spokojený. Ale jsem si jistý, že se zde nějakou dobu neukážu.
Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný.