Poslední červencovou sobotu se mikrovýprava našeho týmu, jmenovitě Martin a Michal, zúčastnila lokálního závodu (skoro by se chtělo říci hnojáku 😀) zvaného Sádecká pila. Podstatné jméno v názvu závodu odkazuje na obrázek profilu. Na 41 kilometrech se nastoupá úctyhodných 1 360 metrů. Slovy místního rodáka „my nepotřebujeme hory, máme Lucák“.
Navíc jsem měl s Martinem nevyřízené účty. Po tom, co jsem od něj dostal (taky vinou defektu) naloženo na Sázavě a pak ještě (vinou toho, že jsem v technice naprosá lama) v Mostě, doufal jsem, že to tentokrát vyjde.
Takže po rozjetí na start. Začíná se po asfaltu do kopce. Vyrážím a držím se s první skupinou. No, bohužel jsem si v předstihu neprojel začátek trasy. Dost nepříjemně mě překvapilo, že kopec pokračuje i za zatáčkou (fakt to nevypadalo, že to tak bude 😀). Tohle tempo už nehodlám akceptovat, povolím nohám a doufám, že se udržím nějaké další skupiny. Na vrcholku kopce mě dojíždí Martin. Tak se za něj zavěšuju a v háku se dávám do kupy po neuváženém úvodu.
Přichází zatáčka doleva. Martin nezpomaluje. Houknu na něj, ale už to nestihne dobrzdit. Já ale jo. No, to dojede 😀. Další výjezd, sjezd, výjezd, sjezd. Martin to dojel. Jedeme ve skupince asi 7 lidí. Já první, Martin druhej. V bahnitém výjezdu mi klouzne kolo a sesedám. Krásně jsem ukázal klukům, kudy nemají jezdit 😀. Tak mě všichni objeli a najednou jsem na konci a Martin táhne. A to tak dokonale, že se skupinka začíná trhat. Tady se navíc nedá předjíždět (no, dalo by se, ale vzhledem k charakteru závodu je docela zbytečný to hrotit). Konečně širší cesta. Stopa pro předjíždění sice není ideální, ale jedu. Matrin už je v dáli. Snažím se to dotáhnout.
Už mám Martina na dostřel a přichází sjezd. Mezi náma jsou už jenom dva závodníci. Martin ukazuje, jak se na Broumovsku jezdí z kopce. Na brzdy ani nesáhne a jede. Borec přede mnou má ke sjezdu opačný vztah. Asi si připlatil za brzdy. Nebál se je použít. Navíc, taková blbá rychlost. Brzdil mě fest, ale předjet ho rigolem, na to jsem fakt neměl.
Pod sjezdem borce předjíždím s předsevzedím, že toho už před sebou fakt nechci vidět. Stoupání po louce, Martin jako modrej magnet na obzoru. Celé stoupání ho sjíždím. Na horizontu docvaknu ještě toho posledního mezi náma a zase…
Martin mizí, borec brzdí, já za ním. Vždyť je to pár kořínků, to je lepší skočit. Díky těm brzdám to jen víc drncá. Následuje i singl nahoru. Na jeho konci louka směrem dolů. Takový divný hnědý čáry na ní. Jojo, nějakej zemědělec nám to tam upravil. Zavírám pusu a jsem rád, že mám brejle. Močůvku jako občerstvení na trati nechci. Během sjezdu předjíždím posledního závodníka a snažím se (už počtvrtý) sjet Martina. To se ke konci prvního okruhu daří, tak snad pojedeme spolu. Martin sjíždí borce před sebou, tak po jeho dojetí ani nezpomaluju a chci mu pomoci v jeho práci. Tomu to ale nechutná, takže ho trošku trhnu.
Po nájezdu do druhého okruhu si v úvodním stoupání dávám gelík. Zatímco teď jsem sám, vzadu se zformovala větší grupa a stahuje mě. Maroš Erdziak měl v prvním kole defekt a teď se zase dere dopředu. A za sebou hrozen odhodlaných. Dojede mě, snažím se ho chytit. Drtí to víc, než zvládnu. No, ostatní to taky nedávají. Skupinku natrhal jak kalendář. Zůstáváme čtyři. Chlapi nějak nezvládají průjezdy zatáček, strašně do nich zpomalují. Trénink z hradeckých lesů se najednou hodí. Tam jsme na tohle mistři 😀 (co jiného tam taky najíždět, že jo). To mě strašně baví, jak se musí za zatáčkama zvedat. To nemůžou vydržet dlouho.
No nevydrželi 😉. Tak jim odjíždím a osamocen dorážím do cíle. Celkově 17. flek. Martin celkem 35., bohužel mu tam někde seklo. Za sebe beru, že výsledek není kdovíjak dobrej, ale sranda byla neskutečná. Fakt jsem si to užil.
Za fotky děkujeme rajčeti sadeckpila.
Celkové výsledky jsou na sport-base.