Už uběhl nějaký čas, kdy mohl Milan trochu oddychnout a připravil pro Vás shrnutí z jeho vlastních dojmů, které ho provázely 1859km (spíš ještě více :-p) dlouhou trasou.
Coviďák hovaďák nám zkřížil plány. Trénink nebyl takový, jaký měl být, hlavu jsem měl plnou jiných starostí a radostí a to vše negativně ovlivnilo přípravu. Nakonec jsem se nějak pobalil, spáchal na poslední chvíli nové kolo a vyrazil na start.
To už bylo jisté, že původně plánovanou tradiční trasu ze západních Čech na východní Slovensko nebude možné uskutečnit, stejně tak i variantu pro hardcore ultravytravalce se na kole vrátit na trati dlouhé 2020 mil zpět. Moje motivace rázem klesá k velké smutné nule. Protože hnacím motorem bylo překonat sebe a trať (2020 mil) a historické rekordy (<7 dnů na Slovensko) a tohle vše mi vzalo vítr z plachet. Netěšil jsem se.
Na startu jsem se trochu oklepal v inspirující atmosféře a přeci jen zkusil zabojovat. Protože jinak než field testem není možné nic zjistit. Takže plán jednoduchý – dojet co nejrychleji do Františkova a otestovat, co na to tělo, jestli bude dost sil na další dny. A třeba to využít v nějakém z příštích ročníků, bude-li štěstí, čas, chuť, motivace a co rodina dovolí.
Krušné hory až CP1 – chtěl jsem jet nonstop, připraveny jsem měl 2 balíčky s jídlem a pitím v Z-boxech, nemusel jsem ani do krámu. Watty jsem držel, průměrná rychlost byla i s rezervou. První zádrhel nad Děčínem, kde byl polom, ve kterém jsem přiohnul kotouč. Pak ty watty už tak nevycházely 
a taky hodina ztráta. Poprvé jsem promoknul. Navečer přestávám řadit, wtf? To je vůl, na elektrice nic nespraví… Nakonec další hodina či dvě ztráty. Na Nordkapu čeká mediální tým, půl hodiny s nima jdu pěšky na vhodné místo, pak natáčíme. Ty hodiny chyběly, abych dojel na CP1, zapíchl jsem to kolem půlnoci někde v lese.
Ráno na CP1 stopuju navigaci a ukládám záznam. Po odjezdu si to nevědomuju a nezapínám záznam. Startuju ho až v Hejnici s tím, že mám velkou rezervu a případná časová penalizace asi nic neovliní, pouštím to z hlavy… Fatal error. Jizerky a Krkonoše jsou jednoduché, do Teplic nad Metujím přijíždím právě na vyhlašování MTB Trilogy, kde stíhám zatleskat kolegům z týmu. Potom večer trávíme ve vybrané společnosti Tomáše Čady (i když se mě ptal, jestli potřebuju servis kola, říkám že ne, kotouč nevnímám… 
), Vény Hornycha, Michala Kaněry a mnohých dalších. Spím v chatce s Jardou Šolcem, bikepackerem a jedním z autorů Bez podpory Debatujeme i o té minele s navigací, prý si mám ověřit, jestli to není na DSQ. Odkládám to na ráno, co taky dělat o půlnoci…
Ráno jako malované, mám „domluvené“ natáčení s mediálním týmem za ranního měkkého světla ve Stolových horách, svítí slunce, je báječný den. Později po focení se zatahuje a přichází „bouře“, „orkán“, vzduchem lítají všemožná nehezká slovíčka. !Chybí mi ten záznam! A to je na diskvalifikaci. Nemám rád studené sprchy. No nic, jsem někde nad Olešnicí v Orl. horách, na vlak 20 – 30 km, chvíli datluju na telefonu. Vidím, že vlak tam jede 4 hodiny, plus cesta na vlak, cesta z vlaku, vlastní záznam. To vypadá, že za světla budu zpátky Po návratu se postupně stmívá a přibývá mlha. Kačence asi uteklo mléko z plotny, tak byla hustá. Rázem je východa znalosti terénu pryč. Rozpouští se někde za Komářím vrchem, dupu do toho fest, čekuju SMS, vypadá to, že kluci na prvním místě stihnou večer dojet na CP2, takže plán je jasný, jet nonstop přes noc, ráno je vzbudit a trochu tím vykolejit do druhé půlky závodu. Na Pastvinách dojíždím Michal Ozogán, druhého autora bezpodpory.cz a společně míříme na neoficiální CP k Hůlkům Hůlka Miroslav. Chci rychle pojíst a pokračovat, jenže to už se spouští déšť a za chvíli spoušť. Blesk stíhá blesk a pohledem na radar vidím, že úplně nechci trávit bouřkovou noc na hřebenu kolem Dolní Moravy a za Paprskem. Jdu spát. Štěstí usnulo asi už dřív.
Ráno prší, vůbec nikam se mi nechce. Přemýšlím, co dál. Jestli po vlakovém intermezu byla motivace nízká, teď je nulová. Počítám s tím, že Moravu pojedeme podobně rychle, tam není žádný terén, kde bych mohl nahnat čas. Z reportů plyne, že na jihozápadě vede trasa mordorem, tak třeba tam? Ale pořád ztrácím tak 8 – 10 hodin. Nezbývá než to zkusit. Do CP2 jedu hodně zvostra, znovu předjíždím Michala, dávám jídlo (báječná žebra ) a nutný servis na CP2, zdravice s rodičema, vyprosil jsem si výměnu pedálů (moje xpeda po 3 letech odešly…) a vyrážím do pekelné výhně na Moravě. Je to, jak jsem předpokládal, nekonečný asfalt, furt rovina, trochu vařím.Míjíme se při jídlech/nákupech s Tomášem Fabiánem Tomáš Fabián. Nakonec se s večerem sjíždíme, později přibíráme ještě Petra. Potkáváme vedoucího závodníka z jižní varianty, a spát jdeme před bouřkou v Ochozu u Brna na aut. zastávku.
Ráno startujeme kvůli další bouřce později, než jsme chtěli. Fakt to nevychází. Po 10 km super údolím přijíždíme do polí a nastává peklo. Na stavění sněhuláka potřebujete sníh o vhodné vlhkosti. My měli kilometry cest, které měly podobné vlastnosti. Trošku nám z toho s Tomášem začíná šibat a oba tušíme, že to je konečná ve snaze dohnat čelo závodu. 17 km jdeme s popojíždením 3,5 hodiny. Je to epické. Stejně tak i snídaně, snaha o spánek na staveništi cyklostezky, spánek 6 km mimo trasu, regulérní oběd… Z trasy jsme se stáhli kolem deváté ráno, vracíme se po třetí odpoledne. Projedeme kilometr už trochu vyschlým blátem a zase to jsou silnice, kamení, silnice. Takže stačilo nějak protlačit a ponést poslední kilometr tím hnědočerným lepidlem a mohli jsme jet… Fouká, celkem rubeme, Tomáš se za mě v háku nemá s dvěma metry šanci moc schovat, dost toho odtáhne. Na CP3 se dáváme dokupy, tankujeme burgra, ladíme bolístky a jedeme vstříc noci a Dyji. V Šatově nás probouzí z letargie neoficiální, asi již legendární checkpoint. Slabé párky a míchaná vajíčka jsou dóst dobrá . Spíme pak někde v lese.
Ráno špatný, celý den špatný. Trasa pro mě nudná, nohy jalový, nechutná mi moc, nepiju, vedro, vařím. Jenže je to placka, hodně se vezu v háku, až je mi to blbý. Koukáme chvíli na vesnický fotbal, dáváme buřta. Za hodinu oběd a nákup ve Slavonicích, na mém stavu se nic nemění a tupě jedu dál přes Třeboňsko. Před spaním koukám, jak daleko to je na vlak…
Ráno to je lepší, s přejezdem Vltavy i bikově zábavné. Jenže buď jsem se já hodně oklepal, nebo jde krize pro změnu na Tomáše. Ve výšlapu na Kleť se (snad v dobrém) loučíme, ještě se potkáváme dole v obchodě v Krumlově, ale pak už definitivně jedu. Cílem je stáhnout Michala Ozogána s 60km ztrátou. Zase jsme v MTB terénu, někde pod Flowtrailem na Lipně ale bodám plášť. Ještě dojedu do Vyššího Brodu a po krátkém zápasu s vlastní pumpičkou hledám cyklistu mezi ožralými vodáky, nakonec mám nahuštěno, zaknotováno, nahozen plášť do patek a s mírnou nejistotou (kdy ten knot vystřelí a budu čekat na Tomáše s pumpou ) se vydávám směr hřeben Šumavy. Bouřka mě chytá na Vítkově kameni, dávám luxusní tříchodovou večeři v místním loveckém zámečku a pak projíždím do noci studenou mokrou a mlhavou Šumavou. Chtěl jsem jet do doby, až narazím na Michala, ale tu zimu nedávám a spím na prvním vhodném místě.
Zima je i ráno, pekelná. Krásná údolí plní ranní opar. Jede mi to jak z praku, jenže nikde nestavím, jídlo dochází a dojíždím Michala. Vyprávíme, říká jak měl večer a ráno krizi, ale teď vypadá čile. To já nasazuju pokerface a dělám, že dobrý, přitom by stačilo málo a nechal by mě v prvním kopci, zbytek dne trpím, ale už to vypadá, že to nějak dojedeme spolu. Nakonec i nakupujeme, večeříme se (překvapivě burgr , to je ta jednostranná strava Mílařů ) a postupně se blížíme cíli.
Poslední den už zbývá docvaknout necelých 90 km, takové příjemné vyjetí na závěr Sláva nazdar výletu, jsme v cíli, sdílené 3./4. místo beru všema deseti. Vítězové si to vydřeli, je tam už jen Radek Musil a na něm je jasně vidět, že zadarmo to nebylo. To Michal a já jsme vysmátí až na půdu, Tomáš se svým nezapomenutelným úsměvem přijíždí za dunění hromů a svitu blesků v noci. Konec dobrý, všechno dobré.
Myslím že se tam vrátím, práce není dokončena. A i kdyby se to nepovedlo mně, tak současný rekord ze západu na východ za +-8 dnů je podle mně hratelný a překonatelný. A jestli to půjde pod 7? Uvidíme, ale jednou to nějaký blázínek zkusí a když bude mít víc štěstí, tak to taky dá.
Přihlašování na Míle 2022 (ze Slovenska do Čech) začne jako obvykle o Silvestrovské půlnoci, má být také varianta severní tradiční a jižní „neznámá“, takže více účastníků než dříve a větší šance pro vás se vůbec na startovku dostat.
Jako předloni se nejspíš později víc rozepíšu o jednotlivých zážitcích (třeba o hledání mince na Luži pro otevření krytky AXS řazení) na týmovém webu https://mondrakerteam.cz/ / Skibikecentrum.cz team
Děkuji za podporu https://www.skibikecentrum.cz/cs, Skibikecentrum za nejrychlejší a nejlehčí kolo Mondraker Podium, https://www.bikebrothers.cz/, Bikebrothers Import za perfektně funkční Apidura brašny, Michalu Šolcovi z http://solclighting.com/cs/, SOLC Lighting za světlo, díky kterému jsem mohl sjezdy jezdit v noci jako ve dne, Filipu Deglovi z https://4fitness.cz/, 4fitness.cz za rady, konzultace a podporu s výživou a lidem okolo https://www.junshop.cz/, JUNshop.cz za sehnání všeho potřebného materiálu od píšťalky po karimatku.
A největší poděkování směřuje k Junák – český skaut obecně, že mě naučil se o sebe postarat v přírodě, mámě jak mě vychovala a úžasné manželce Martina Hanyková, že mě na ročník 2023 pustí (prosím, prosím – pojďte mi pomoct ji přesvědčit ). Každopádně i kdybych už Míle nikdy nejel, zaryly se mi pod kůži a jsem rád, že si můžu říkat „Mílař“. A život přináší každý den nové výzvy, hledejte i vy ty vaše.