Bike-O-Challenge

Zatímco většina teamu jela neplánovaně zkusit orienťák na Trans Brdy , Michal s Kačkou se cíleně vydali na Bike-O-Challenge, dvoudenní orientační bodovačku dvojic v Hamru na Jezeře.

Sobotní šestihodinová etapa byla natažena přibližně v trojúhelníku Hamr na Jezeře – Ralsko – Turnov. Když jsme na startu zjistili bodové ohodnocení kontrol, naplánovali jsme strategii, která nás jistojistě vynese na nejvyšší příčky ve výsledkové listině (na tyto činnosti jsme spotřebovali asi 6 minut z celkového časového limitu, takže je asi jasné, jak jsme byli důkladní) mohli jsme vyrazit do závodu. Vytipovali jsme si 2 ze 3 nejlépe bodově hodnocených kontrol (nepřekvapivě právě v rozích výše zmíněného trojúhelníku) s tím, že kontroly, které budeme brát v mezičase se „nějak domyslí“. Převod teorie do praxe probíhal také hladce, bloudění minimum, občas přibrzdit na křižovatce a pořádně zamapovat. Dohledávky kontrol, až na jednu výjimku, se také dařily. Dokonce jsme si dovolili i originální postup, kdy jsme jeli sice po turistické značce, ta ale vedla spíše korytem potoka než po cestě. Díky tomu jsme se také stali nejzaprasenější párem.

Po 4 hodinách jsme orazili druhou z vytipovaných kontrol (celkově tedy 14.) a já začal mít pocit, že něco není v pořádku. Kačka sice už párkrát říkala, že se jí nejede úplně dobře, nebo že jí něco bolí. To jsem ale dokázal elegantně vyřešit empatií a pozvednutím mysli za použití hlášek typu „to víš, závodění bolí“, případně „jestli jsi chtěla pohodovej den, tak jsme měli k vodě“. Tady už jí ale opravdu seklo. Čekal mě tedy úplně jiný úkol, přeplánovat cestu tak, abychom se přes celou mapu dostali se ctí včas do cíle (přece jenom není úplně nejlepší strategie nesebrat poslední 2 hodiny závodu ani bod).

Zvolili jsme tedy relativně přímou cestu co nejvíce po silnici s pár kontrolami při cestě. Z Českého Dubu do Osečné vede poměrně hezká silnice druhé třídy. Variantou k této silnici je žlutá turistická značka, na které se nacházely dvě kontroly. Nejdříve jsme po žluté vyrazili a první kontrolu dokonce sebrali. Když se ale žlutá opět sešla se silnicí, podle útrpného výrazu v Kaččině obličeji jsem poznal, že dál už fakt jenom silnice. Se skřípěním zubů jsme se rozhodli druhou kontrolu (za 30 bodů) vynechat, i když jsem si myslel, že nás to bude později hodně mrzet (k tomuto rozhodnutí mě vedla i vzpomínka na letošního Drásala, kde pro změnu seklo mně. Dokázal jsem si docela živě představit, čím si Kačka právě prochází). Do cíle jsme nakonec dojeli na třetím místě v čase 5:51:49. Na kontě měli 690 bodů, 100 kiláků a 1668 metrů převýšení. Vítězové brali 740 bodů, druzí 710 (ano, už tady nás mrzí těch 30 bodů, které jsme vynechali). Čtvrtí v pořadí o 20 bodů méně než my.

Do nedělní čtyřhodinové etapy jsme nastupovali s přáním se nenechat dojet čtvrtým teamem. Posunout se v pořadí výše by sice bylo hezké, ale dohnat 50 bodovou ztrátu na první team v kratší etapě je téměř nereálné (tady nás mrzí včerejších vynechaných 30 bodů podruhé). Vyrážíme do závodu, bereme si ohodnocení kontrol a vidíme, že trasy tentokrát vedou na severovýchod, kde se nachází… Ještěd. Těžce polkneme. Tentokrát vybíráme pouze jednu kontrolu, kam chceme dojet. Nemám totiž ani nejmenší představu, jak nám to bude odsýpat na ještědském hřebenu. Vrstevnice tam jsou opravdu nahusto. Snažíme se tedy co nejrychleji dostat k hřebenu. Cestou bereme pouze 2 kontroly.

Na konci první hodiny razíme druhou kontrolu. Máme za sebou čtvrtinu závodu a na kontě 80 bodů. Začínám pochybovat… Na hřebeni to opravdu nejede. Cesta je nahoru dolů. Příkrý výjezd střídá padák dolů. Výjezdy ještě Kačka zvládá, snaží se co nejdéle vydržet v sedle a netlačit. V jednom ze sjezdů ale padá. Je psychicky nalomená. Vede kolo dolů… Za 45 minut jsme ujeli 7,5 km (naštěstí u toho vzali dvě dobře bodované kontroly). Zase měníme strategii. Opouštíme nelidské utrpení na cestičkách v kopcích a sjíždíme na severovýchodní stranu hřebenu, nad Chrastavu a Liberec. Tady už v podmínkách připomínajících jízdu na kole bereme další dvě kontroly a zahajujeme návrat. Hřeben přejíždíme snad v nejnemožnějším (tedy nejvyšším) místě, jaké jsme si mohli vybrat. Přímo v sedle pod Ještědem. Dává to ale smysl, protože kousek od něj je velmi luxusně bodovaná kontrola. Už před hodinou jsem si stanovil interní cíl, aby nám při přejíždění sedla zbyla alespoň hodina na návrat do cíle. To se nám povedlo splnit. Sedlo přejíždíme v čase 2:58. Cestou z Ještědu krásným dlouhým sjezdem sebereme ještě 5 kontrol a v čase 3:54:00 razíme cíl. Za sebou máme 55 km a 1 548 výškových metrů.

Po vyčtení čipu vidíme, že máme 500 bodů. Je ale otázka, co to vlastně znamená? Osobně nejsem s naším výkonem spokojený. Celá jízda mi přišla jako řešení průšvihů než promyšlené závodění. Velmi netrpělivě čekáme, až všichni přijedou z trati. Výsledky jsou konečně spočítány a začíná vyhlášení. Vyhlásí se kategorie rodičů s dětmi a začíná pršet. Je to hustý déšť na 20 minut (podle radaru). Vyhlášení se přerušuje. Déšť přišel právě včas, aby ještě přikrmil naši zvědavost.

Konečně vyhlášení smíšených kategorií. Ačkoliv jsem tomu nemohl uvěřit, vyšvihli jsme se na první místo a celé dvoudenní klání vyhráli o 10 bodů.