Lampíkovi vzpomínky na tvrdý restart své závodní kariéry

Ondra Lampík Paur defacto v roce 2017 pověsil kolo na hřebík, stal se pracantem na 100% a XCéčka vyměnil za enduro. Nějak mu asi ten laktát v krvi chyběl a na rok 2019 se vrací do závodních bojů 🙂 Takhle vypadala jeho příprava z „nuly“ 😉

Po závodní pauze a vyřešení všech dlouhodobých zdravotních problému jsem přemýšlel kdy, s kým a hlavně kam vyrazím na najíždění kilometrů do tepla.

Když se Petr zmínil o teamové Mallorce a Kanárech, tak jsem neváhal ani minutu, už jen kvůli tomu, že je v teamu spousta nových lidí a já z toho závodního kolotoče vypadl, tak ideální věc se seznámit s teamovými kolegy, se kterými to chceme letos kosit na závodech.

Na Mallorcu jezdím od roku 2008, takže nic nového, ale s fyzičkou ,,0´´ jsem tam nikdy nejel 😊

Polykání prvních km probíhalo přesně jak jsem očekával = svěží nádech a pomalu to začínalo nechutnat, únava byla znát. Ale naštěstí jsme tam byli jako team, kluci s dobrou kondicí, takže kdykoliv mi seklo, nebo mi to už nechutnalo, mohl jsem se v pohodě schovat už jen do háku a mašiny SBC mě dovezli bezbolestně na barák. Po rovinatém bloku následovali kopce a já věděl, že to bude průšvih. Síla tam nebyla absolutně žádná, takže na kašpárka jsem si to vyplazil v plné parádě. Dojížděl jsem vždy jako poslední, ale kluci naštěstí bez problémů počkali, nebo se vraceli. Nějaké to selfíčko, poladění instagramu, houstička ze snídaně vždycky vykompenzovala moji ztrátu, než jsem je dorazil na vrchol. Ubytování s jídlem na vysoké úrovni zastřešilo luxusní počasí, které jsem v únoru na Mallorce mockrát nezažil. Nespadla nám ani kapka, ani nezafoukalo a sluníčko nás doprovázelo za stále příjemných 18c, mazec!

Na závěr jsme s klukama vyrazili na pívo oslavit vydařené sousko a to bylo velice fajn, až se mi to trochu vymklo z kontroly… Druhý den jsem se jako jeden z mála nebyl schopen ani posadit na kolo 😊

Po návratu domů následovala regenerační pauza, kdy na mě padla únava, jako nikdy. Okousal jsem doma snad i lednici, nějaké to kilíčko naskočilo opět hore. Naštěstí jsem se vzpamatoval z celkového JOJO efektu těsně před odjezdem na Kanáry.

Na ty jsem se těšil ještě víc, jelikož to byla moje premiéra a hlavně také pro to, že jsem se narodil jako milovník sluníčka a nikdy ho nemám dost. Jistota pražírny byla jasná hned od opuštění letištní haly a já se už těšil jen na opalovačky – samozřejmě myslím i ty během tréninku 😊 Ohledně tréninku jsem věděl, že tu moc rovin není, ale naštěstí se po Mallorce nějaký standard vytvořil a já mohl s klukama absolvovat všechny švihy. Stav, kdy jedete druhou hodinu v kuse do kopce, pravidelně vám odkapává pot z přilby na představec, zmocňuje se vás příjemná bolest a vy víte, že vás to posouvá, žíly na nohou se začínají objevovat a do toho pekelný mordor od slunka, kdy máte hned druhý den přechody, jako u nás až na konci léta, tak to jsou ty momenty, kdy se do mě vlévá jen pozitivní energie a pak ta cyklistika prostě chutná.

I přes pestřejší trénink, kdy všichni pomalu stříleli ostrejma, jsme si dokázali s klukama zastavit na kávičku s crosanem a užít si zapejkací chvilky na plném slunku. Hned po tréninku nebylo moc času, jelikož druhá fáze následovala na lehátku u bazénu. Tam jsme se snažili zregenerovat ve stylu nenápadného pozorování ,,výstavních kusů´´, nějaké to alko v plechu, hudba do uší a také debaty o tom, jak to vše jako team letos převálcovat.

Na rozloučenou se povedla účast na místním MEGA karnevalu v Maspalomas, takže opět vynikající tečka na závěr. Kanáry hodnotím na 150% a bez debat se sem vrátím!

Obě letošní soustředění byly super, splnily plnohodnotně účel, s klukama jsme si to náramně užili a věřím, že můžeme hlásit: jsme připraveni!